Odsuzuji jakékoliv (!) násilí na dětech, seniorech, ženách, mužích, …., a požaduji důsledné vymáhání práva! Istanbulská úmluva, o jejíž ratifikaci se jedná, mluví o násilí páchaném muži na ženách, které je dle úvodního ustanovení úmluvy založeno na historicky nerovných mocenských vztazích mezi pohlavími, což vedlo k dominanci mužů nad ženami a jejich diskriminaci a nemožnosti plného rozvoje. Nezpochybňuji, že my holky jsme to v minulosti měly složité. Dnes, kdy žijeme v moderním a sebevědomém právním státě, však považuji za velmi nebezpečné jakékoliv ideologické nafukování právního řádu s argumentem snižování kriminálního chování, vycházejícího z násilí páchaného muži na ženách. Mezilidské vztahy nejsou med, dokonce patří k tomu složitějšímu, co nás tady na světě čeká. Ale opravdu chceme vpravit do trestního práva nové paragrafy, které budou kriminalizovat například verbální skutky? Francie s Německem, které nám v tomto ohledu mají být vzorem, úmluvu ratifikovaly, ale o nějakém snížení kriminality mluvit nemohou.

ČR se může opřít o vlastní právní řád a má dostatečně fungující mechanismy, které jej případně mohou korigovat dle potřeb moderního právního státu. Jakékoliv pohnutky, vycházející z aktivistické snahy zájmových skupin, však nemohou určovat kudy se má ubírat svobodná česká společnost a pod rouškou rovnoprávnosti pohlaví podporovat ideologizaci vnímání norem v soužití žen a mužů. To nastane v okamžiku ratifikace Istanbulské úmluvy a jako mávnutím kouzelného proutku dojde k odsouzení řady jednání, se kterými si dosud poradil zdravý rozum. 

Je naivní si myslet, že s ratifikací Istanbulské úmluvy se sníží kriminalita. Socialistický režim nechal umírat pro „písničku“ nebo „hru na varhany“ politické vězně za krutých podmínek. Podobná ideologizace českého práva vyrobí delikventy nové doby, kteří dostatečně rychle nepochopí, že vstupuje-li žena do místnosti, je třeba cudně klopit oči. Ano – vím, že Istanbulská úmluva hovoří o potírání odporných skutků jako je ženská obřízka a nedobrovolná sterilizace, ale skutečně v roce 2023 budeme mluvit o těchto odpornostech jako o běžné součástí našich životů v ČR a proto je musíme potírat novými zákony? Jestli mají některé evropské země máslo na hlavě, tak to jsou zejména ty, kterým migrace přerostla přes hlavu. Istanbulská úmluva samozřejmě správně odmítá zdůvodňování násilí jinou kulturou a tradicí, ale i k tomu stačí normy vyspělých evropských států – není třeba dalších úmluv; spíš by si tady státy měly bouchnout do stolu a vyžadovat důsledné dodržování právního řádu. 

Istanbulská úmluva je navíc záměrně jednostranná, mluví o násilí mužů na ženách s tím argumentem, že je ve společnosti častější. Takže ta menší část skutků násilí páchaného ženami na mužích je vlastně v pořádku? Celý text úmluvy definici násilí svazuje s genderovým vnímáním role ženy a muže ve společnosti, které jsou sociálním konstruktem – úmluva doslova říká, že genderově podmíněné násilí na ženách znamená násilí zaměřené proti ženě protože je žena. Text úmluvy tedy mluví o rovnoprávnosti, přičemž nerovnoprávnost zároveň podporuje. To  mi připomíná mlčení lidskoprávního nezisku ohledně transgender problematice ve sportu, o čemž jsem zde psala nedávno. 

Víte, v čem jako společnost selháváme? V násilí na seniorech. V psychickém tlaku, manipulaci a zanedbávání našich blízkých, maminek a tatínků, kteří nám zestárli, jsou nemocní, mají své velké byty v nichž vyrostli a ne se z nich hnout, my se zatím tísníme v malé garsonce a do toho odrůstají jejich vnuci. Jedním z posledních střípků, vlastně dost k tématu, bylo násilí ženy na ženě, dcera alkoholička a maminka seniorka. S tímto druhem násilí, které je obtížně prokazatelné a skryté, jako to o kterém se mluví i v uvedené úmluvě, se potkávám dnes a denně. Ale o tom třeba jindy.