Operace Španěl, kdy placené náhradní matky na pražské klinice porodily děti lidem z celého světa, ukázala odvrácenou stranu domnělého „práva na děti“. I díky tomu se i u nás začalo více hovořit o náhradním (surogátním) mateřství, které není v ČR právně upraveno. Prostě u nás se neřeší, jak pár k miminku přišel.

Kdo měl dost peněz, aby si miminko koupil prostřednictvím najaté náhradní matky, ten ho má.

Zvrácenost celé situace je o to víc vidět ve srovnání se systémem adopcí. Ty mají své podmínky, budoucí rodiče prochází jasně nastavenými kroky, nazvěme to klidně „výběrem“. Navíc se zde jedná o dítě, které v důsledku určitě životní tragédie přišlo o vlastní rodiče. U surogátního mateřství nic takového nehledejme.

Surogátní mateřství je jednotlivými státy upraveno různě, někde je zcela zakázáno. Jinde je zakázána pouze jeho komerční podoba, a naopak je povolena altruistická forma. Opravdu jde ale jen tak darovat dítě, byť sebelépe napsanou smlouvou?

Byznys s náhradními matkami, který se schovává za obrázky šťastných a milujících rodin, má přitom děsivý rozměr obchodu s chudobou a obrovskými zisky pro celý dodavatelský řetězec. Všemu nahrává nejednotnost státních úprav a vlastně i možnost altruistické formy, která je tím pomyslným kolečkem salámu. Děr v zákonech pak využívají zprostředkovatelské agentury, pro které není nic nemožné – ani pohlaví, ani barva pleti, ani záruka zdraví. Prostě si koupíte balíček s příplatkem a dítě s postižením si jednoduše nevyzvednete.

Celý proces koupě dítěte zabere budoucímu rodiči necelou hodinu klikání na stránkách agentury, případně ho lze zrealizovat na veletrhu třeba v sousedním Německu. Nám je geograficky blízký „trh“ s náhradními matkami z Ukrajiny. Nedávno to byla ještě Gruzie, Bulharsko, Rumunsko, ale i další. Celosvětově, v důsledku šíleností páchaných na ženách v této souvislosti, dochází k legislativním zásahům.

Řeklo by se, pojďme tedy v ČR uzákonit altruistickou formu náhradního mateřství. V této souvislosti se zmiňují příklady matek, které odnosily dítě svým nemocným dcerám. Ale ani pod dojmem a tlakem těchto emočně nesmírně náročných příkladů nesmíme pominout etický rozměr i u této formy náhradního mateřství, a především možnosti dalšího zneužití takové úpravy.

V České republice již diskuze probíhá, ale musí zesílit a mimo jiné si klást otázku, kde je hranice altruismu?

Právo na dítě neexistuje! To se jen posouvá výklad práv tak, aby se do něj vecpal současný, na morálku stále více rezignující svět.

Pokud chcete vědět více, doporučuji k přečtení knihu od Birgit Kelle, Koupím si dítě, která vyšla i v češtině. Sama jsem se s autorkou mohla potkat u příležitosti představení knihy, které proběhlo v uplynulých dnech v Praze.