Domácí vzdělávání je v České republice již etablovanou formou vzdělávacího procesu a funguje paralelně vedle tradiční školy s každodenní docházkou.
Dnes už navíc není tato forma výuky doménou rodin s alternativním životním stylem, stále častěji ji volí i rodiny, které očekávají od vzdělávacího procesu nějakou další přidanou hodnotu.
I proto se stalo domácí vzdělávání tématem červnového setkání Podvečerů pro rodinu o rodině, které v osmé městské části pořádá místostarostka Vladimíra Ludková. O šíři témat jednotlivých setkání s odborníkem, vč. zvukových záznamů, se lze přesvědčit z webu Prahy 8. „Díky osobní zkušenosti s docházkou mého dítěte do lesní školky jsem se seznámila s rodinami, které své děti vzdělávaly doma. A protože je pro mě podstatná svobodná volba jednotlivce rozhodovat se o vlastním životě, o životě svého dítěte, tak fandím i rodinám, které jdou touto cestou. Mýty ve smyslu, že děti nejsou dostatečně socializované, jsou už dávno vyvráceny“, říká Ludková.
Důvody rodičů k volbě domácího vzdělávání jsou různé, je to však zejména potřeba ovlivňovat šíři a hloubku předávaného obsahu, který samozřejmě musí respektovat rámcový vzdělávací plán daný českou legislativou. Z dalších důvodů to pak bývá zdravotní omezení u dítěte, například snížená imunita, ale i nespokojenost s principy a charakterem klasické školní docházky. Po mnoho let existující domácí vzdělávání prokázalo, že děti dosahují podobných úspěchů, jako jejich vrstevníci z tradiční školy. „Na co by podle mého názoru nemělo domácí vzdělávání rezignovat, tak to jsou jasně nastavené hranice a pravidla, které dítěti poskytují jistotu. Jejich přílišná šíře, případná neexistence, se může zdát jako výraz respektu k dítěti, nicméně tak zároveň přenášíme na stále se vyvíjející dítě dost možná větší nároky a zodpovědnost, než kolik v ten daný věk unese“, doplňuje Ludková.
Podmínkou, kterou musí domácí vzdělávání splňovat, je přezkušování ve školním zařízení, které je vedeno v ministerském rejstříku škol a školských zařízení. Samotnou podobu si však volí rodiče spolu s dětmi, a ta se může rodinu od rodiny velmi lišit. Některé rodiny využívají v domácí výuce učebnice a pracovní listy jako v běžné škole, vč. obvyklého střídání předmětů dle pevného rozvrhu. Jiné volí projektovou výuku, v rámci které propojují více předmětů. A neobvyklé není ani zaměření se na jeden předmět, který je probrán v celé šíři a teprve potom se přechází na jiný. Častou volbou rodičů je i kombinace individuální výuky doma s docházkou do komunitní školy či skupiny domácích školáků. Při jejich vyhledávání mohou rodičům napomoci sociální sítě, které sdružují podobně smýšlející rodiny.
„Jsem ráda, že jsem před lety v Praze 8 v Čimicích pomohla vzniku zázemí pro lesní školku, která se rozrostla právě i o komunitní skupinu domácích školáků. Mám rovněž radost z posledního nového přírůstku této organizace o komunitní zahradu, o kterou se spolu s dětmi starají rodiče a další sympatizanti“.
(text z článku publikovaného v časopise Naše Praha)
I proto se stalo domácí vzdělávání tématem červnového setkání Podvečerů pro rodinu o rodině, které v osmé městské části pořádá místostarostka Vladimíra Ludková. O šíři témat jednotlivých setkání s odborníkem, vč. zvukových záznamů, se lze přesvědčit z webu Prahy 8. „Díky osobní zkušenosti s docházkou mého dítěte do lesní školky jsem se seznámila s rodinami, které své děti vzdělávaly doma. A protože je pro mě podstatná svobodná volba jednotlivce rozhodovat se o vlastním životě, o životě svého dítěte, tak fandím i rodinám, které jdou touto cestou. Mýty ve smyslu, že děti nejsou dostatečně socializované, jsou už dávno vyvráceny“, říká Ludková.
Důvody rodičů k volbě domácího vzdělávání jsou různé, je to však zejména potřeba ovlivňovat šíři a hloubku předávaného obsahu, který samozřejmě musí respektovat rámcový vzdělávací plán daný českou legislativou. Z dalších důvodů to pak bývá zdravotní omezení u dítěte, například snížená imunita, ale i nespokojenost s principy a charakterem klasické školní docházky. Po mnoho let existující domácí vzdělávání prokázalo, že děti dosahují podobných úspěchů, jako jejich vrstevníci z tradiční školy. „Na co by podle mého názoru nemělo domácí vzdělávání rezignovat, tak to jsou jasně nastavené hranice a pravidla, které dítěti poskytují jistotu. Jejich přílišná šíře, případná neexistence, se může zdát jako výraz respektu k dítěti, nicméně tak zároveň přenášíme na stále se vyvíjející dítě dost možná větší nároky a zodpovědnost, než kolik v ten daný věk unese“, doplňuje Ludková.
Podmínkou, kterou musí domácí vzdělávání splňovat, je přezkušování ve školním zařízení, které je vedeno v ministerském rejstříku škol a školských zařízení. Samotnou podobu si však volí rodiče spolu s dětmi, a ta se může rodinu od rodiny velmi lišit. Některé rodiny využívají v domácí výuce učebnice a pracovní listy jako v běžné škole, vč. obvyklého střídání předmětů dle pevného rozvrhu. Jiné volí projektovou výuku, v rámci které propojují více předmětů. A neobvyklé není ani zaměření se na jeden předmět, který je probrán v celé šíři a teprve potom se přechází na jiný. Častou volbou rodičů je i kombinace individuální výuky doma s docházkou do komunitní školy či skupiny domácích školáků. Při jejich vyhledávání mohou rodičům napomoci sociální sítě, které sdružují podobně smýšlející rodiny.
„Jsem ráda, že jsem před lety v Praze 8 v Čimicích pomohla vzniku zázemí pro lesní školku, která se rozrostla právě i o komunitní skupinu domácích školáků. Mám rovněž radost z posledního nového přírůstku této organizace o komunitní zahradu, o kterou se spolu s dětmi starají rodiče a další sympatizanti“.
(text z článku publikovaného v časopise Naše Praha)