Že se takový dialog nikdy neodehrál? Nejspíš ne, ale mohl by. Ovšem pokud by byl syn již přiměřeného věku, mohl by, náležitě poučen ze současných školních škamen, otci oponovat. Tím, že energie použitá k nabíjení také může pocházet z obnovitelných zdrojů. To je jistě pravda, nicméně ať už elektřina pochází odkudkoliv, vozidlo, které má pohánět, ji potřebuje uchovat a „vozit s sebou“. A tomu slouží akumulátory, jinými slovy baterie.

A tam je kámen úrazu. Nejde ani tak o spotřebu poměrně vzácných kovů na jejich výrobu, riziko vzniku požáru a složité hašení nebo náročnou likvidaci a recyklaci. Problém je v dostupnosti.

Podle serveru elements.visualcapitalist.com se v první desítce výrobců baterií pro elektromobily neumístila žádná evropská ani americká firma, ale extrémně dominují společnosti z Asie. V současné době tvoří čínské firmy 56 % trhu, následují je korejské společnosti s 26 % a japonští výrobci s 10 %.

Po napadení Ukrajiny Ruskem začala velká část Evropy horečně řešit svou energetickou závislost na ruském plynu. Dopadlo to, jak to dopadlo – byť za vysokou cenu se jej nahradit podařilo.

Nyní se Evropa svým lpěním na elektrifikaci dopravy dobrovolně řítí do další závislosti – tentokrát na čínských bateriích. Vzhledem ke geopolitické situaci, kdy konflikt s Čínou může vzniknout kdykoli, to není úplně dobrá zpráva. A začít vyrábět baterie je nejspíš složitější, než dovézt plyn z jiného zdroje…

Jednoduše řečeno: Dodavatelským řetězcům elektromobility suverénně vládne Čína. U spalovacích motorů měla Evropa náskok. A tak jsme se rozhodli se této výhody vzdát a přejít na hřiště, kde dávno dominuje soupeř…