Kdo nezná historii, je odsouzen ji opět prožít, jen hlupák dělá tu samou věc stejně s nadějí, že dosáhne jiných výsledků.

Já rozumím obavě z hybridní války, já rozumím, že se obavy a stres mohou proměnit ve volání „ulice“ po vytažení gilotiny na náměstí. My tady snad ale nebudeme podléhat hysteriím a tlakům těch, co nejvíc křičí, co mají plameny v očích. O senátu se často dřív mluvilo jako o pojistce demokracie a tohle je jeden z momentů, kdy tomu může dostát.

Nebudu tady dlouze rozebírat, že pod tou gilotinou nakonec skončili ti, kteří ji pomohli instalovat.

Připomenu historii ze země, která se považuje za baštu demokracie, ze Spojených států.

Stejně jako dnes zde, i tenkrát vyvstala obava z tehdejšího Sovětského svazu, jehož pokračovatelem je dnešní Rusko, a nastalo období, kterému se „druhá rudá panika“.

Hlavní tváří tohoto období se stal americký senátor Joseph McCarthy.

Legislativní rámec: V březnu 1947 podepsal prezident Harry S. Truman legislativní nařízení 9835, známé jako Loyalty Order, které zavádělo první americký systém prokazování loajality.

V roce 1954 byl takto propuštěn například fyzik Robert Oppenheimer.

11500 státních úředníků bylo propuštěno, desítky osob byly odsouzeny za urážku Kongresu, FBI prověřila 2,3 milionů dalších lidí.

Pro mnoho vyslýchaných znamenalo již pouhé podezření ztrátu zaměstnání, konec profesní kariery nebo „jenom“ ostrakizaci u nich v ulici, na pracovišti, ve sportovním klubu.

Amerika se z toho poučila a je otázkou, zda my tady pootevřeme podobnému chování dveře.

V rychlosti zopakuji, že s kritikou tohoto paragrafu vystoupil soudce Nejvyššího soudu i nově jmenovaná budoucí Nejvyšší státní zástupkyně, Konfederace politických vězňů.

Takto široce byly formulovány politické trestné činy, například pobuřování nebo podvracení republiky, zrušené po roce 89, umožňovaly jen na základě úmyslu osob, které nesouhlasily s tehdejším komunistickým totalitním režimem, je odsoudit za činnost, která jinak nebyla protiprávní.

Lidově řečeno se tady můžeme dočkat „stíhání za blbé kecy“ a ať se to někomu líbí nebo ne, i ty patří k demokracii, kterou tady máme hájit.

Co bych ráda vyzdvihla, je kutilství, které tady parlament předvedl. Činnost spíš připomíná pohádku, jako když pejsek a kočička pekli dort, protože k jistě potřebným věcem obsaženým v samotném Lex Ukrajina si přilepilo, co kdo měl na své poslanecké lavici a výsledkem je něco, z čeho nás ještě může bolet bříško.

Na závěr si dovolím ocitovat francouzského osvíceneckého filozofa Voltaira „Pane abbé, nenávidím to, co píšete, avšak položím život za to, abyste to mohl dál psát.“